Od roku 1947 hrál za AC Milán, kde působil i jeho bratr Antonio jako funkcionář klubu. První utkání za rossoneri odehrál 4. ledna1948 proti Bari, kde vstřelil dvě branky.[1] Byl nasazován jako křídlo a posléze byl pro veřejnost považován za jeden z nejsilnějších útočníků v lize. Jediný titul v lize vyhrál v sezoně 1950/51, když doplňoval slavný útok Gre-No-Li. V následující sezoně 1951/52 nastřílel 22 branek a umístil se na 4. místě v tabulce střelců. Poslední sezonu u rossoneri odehrál v sezoně 1952/53. Celkem odehrál 190 utkání a vstřelil 87 branek.
V létě 1953 se odešel do Lazia, kde hrál šest sezon. Tady již nehrál na křídle, ale jako střední útočník. Za šest sezon vstřelil 35 branek a s klubem získal jednu trofej, a to domácí pohár 1958.
V létě 1959, již jako dvaatřicetiletý, odešel do čtvrté ligy. V klubu Cesena působil jako trenér-hráč. V první sezoně pomohl k postupu do třetí ligy. Poslední utkání odehrál v sezoně 1961/62.
Reprezentační
Byl v nominaci na OH 1948, ale neodehrál žádné utkání. V roce 1951 odehrál první utkání v reprezentaci proti Portugalsku (4:1), kde vstřelil i svou jedinou branku.[2] Poslední utkání odehrál na konci roku 1955.
Trenérská kariéra
Jako plnohodnotný trenér začal ve třetiligovém klubu Forlì v roce 1962. Poté vedl Pro Patrii a pak se stal asistentem v dalších klubech nižších lig. V roce 1985 zanechal trenéřiny.
