m →Externí odkazy: fix šablony |
m úprava |
||
| Řádek 20: | Řádek 20: | ||
}} |
}} |
||
'''Jakovlev Jak-15''' ({{Vjazyce|ru}}: Як-15, kód v rámci [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]]/[[Ministerstvo obrany Spojených států amerických|DOD]]: '''Type 2'''<ref>Parsch, Andreas and Aleksey V. Martynov. [http://www.designation-systems.net/non-us/soviet.html#_Listings_Fighter "Designations of Soviet and Russian Military Aircraft and Missiles."] ''designation-systems.net,'' 2008. Retrieved: 19 August 2011</ref>, v [[ASCC|kódu NATO]] '''"Feather"'''<ref>Gordon 2002, p. 51</ref>) byl jeden z prvních [[Sovětský svaz|sovětských]] [[proudový motor|proudových]] [[stíhací letoun|stíhacích letounů]]. Představoval současně i nejlehčí proudový [[stíhací letoun]] v historii, který byl zaveden do služby. Konstrukčně vycházel ze svého pístového předchůdce [[Jakovlev Jak-3|Jaku-3U]], od kterého převzal [[křídlo]], [[Podvozek letadla|záďový podvozek]], zadní část trupu a ocasní plochy. Poháněn byl kopií německého motoru [[Junkers Jumo 004|Junkers Jumo 004B]], vyráběné v [[Sovětský svaz|SSSR]] pod označením [[RD-10]]. Pohonná jednotka byla zabudována do přídě [[letoun]]u, s výtokovou tryskou pod |
'''Jakovlev Jak-15''' ({{Vjazyce|ru}}: Як-15, kód v rámci [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]]/[[Ministerstvo obrany Spojených států amerických|DOD]]: '''Type 2'''<ref>Parsch, Andreas and Aleksey V. Martynov. [http://www.designation-systems.net/non-us/soviet.html#_Listings_Fighter "Designations of Soviet and Russian Military Aircraft and Missiles."] ''designation-systems.net,'' 2008. Retrieved: 19 August 2011</ref>, v [[ASCC|kódu NATO]] '''"Feather"'''<ref>Gordon 2002, p. 51</ref>) byl jeden z prvních [[Sovětský svaz|sovětských]] [[proudový motor|proudových]] [[stíhací letoun|stíhacích letounů]]. Představoval současně i nejlehčí proudový [[stíhací letoun]] v historii, který byl zaveden do služby. Konstrukčně vycházel ze svého pístového předchůdce [[Jakovlev Jak-3|Jaku-3U]], od kterého převzal [[křídlo letadla|křídlo]], [[Podvozek letadla|záďový podvozek]], zadní část [[trup letadla|trupu]] a ocasní plochy. Poháněn byl kopií německého motoru [[Junkers Jumo 004|Junkers Jumo 004B]], vyráběné v [[Sovětský svaz|SSSR]] pod označením [[RD-10]]. Pohonná jednotka byla zabudována do přídě [[letoun]]u, s výtokovou tryskou pod křídlem. [[Pilot]]ům se zkušeností na letounech Jakovlevovy konstrukce s [[pístový motor|pístovými motory]] stroj umožnil snadný přechod na novou proudovou techniku. |
||
== První proudové motory v SSSR == |
== První proudové motory v SSSR == |
||
První experimenty s |
První experimenty s proudovými motory se v SSSR uskutečnily na počátku 40. let [[20. století]] v tehdejším Leningradu (dnes [[Petrohrad]]), konstrukční kanceláří [[Archip Michajlovič Ljulka|Ljulka]]. Slibné testy motoru VDR-1 bohužel přerušilo [[Operace Barbarossa|napadení SSSR Německem]] a další [[Druhá světová válka|válečné události]]. |
||
Do začátku roku [[1945]] vývoj |
Do začátku roku [[1945]] vývoj proudových letounů ve světě značně pokročil. [[Nacistické Německo|Německo]] mělo v operační službě [[Messerschmitt Me 262]] spolu s [[Arado Ar 234|Aradem Ar 234]], [[Spojené království|Velká Británie]] [[Gloster Meteor]] a připravoval se [[De Havilland Vampire]], v [[Spojené státy americké|USA]] létal [[Bell P-59 Airacomet|Bell XP-59]] a finišovaly práce na stroji [[Lockheed P-80 Shooting Star|Lockheed P-80]]. V SSSR museli konstatovat určité zaostávání, což vyústilo do zařazení výzkumu a vývoje proudových motorů a letounů mezi programy s nejvyšší prioritou. Jak [[Rudá armáda]] postupovala do centra Německa, objevovaly se nové podklady i vzorové kusy pokročilých konstrukcí proudových motorů, které byly převáženy v rámci válečné kořisti do SSSR, kde měly posloužit jako základ vlastních prací. Ještě před koncem války, 28. dubna 1945, byl vydán příkaz k zavedení [[sériová výroba|sériové výroby]] německého proudového motoru [[Junkers Jumo 004|Jumo 004B]] pod označením ''RD-10'' v [[Kazaň|Kazani]] (práce vedl zpočátku V. J. Klimov, později N. D. Kuzněcov) a motoru [[BMW 003]] jako ''RD-20'' ve městě [[Ufa]] (S. D. Kolesov). Obě továrny zahájily produkci na počátku roku [[1946]]. |
||
Současně bylo třeba vyřešit problematiku výroby vlastního proudového letounu. V SSSR se intenzivně testoval německý [[Messerschmitt Me 262|Messerchmitt Me 262 „Schwalbe“]] a navzdory ne zcela pozitivnímu hodnocení bylo zpočátku požadováno jeho zavedení do sériové výroby. Naštěstí se radu lidových komisařů nakonec podařilo přesvědčit, že zahájení produkce technologicky poměrně náročného a v kontextu světového vývoje rychle zastarávajícího stroje by bylo pouze mrháním silami a prostředky, které při vynaložení do výzkumu a vývoje mohou brzy přinést dokonalejší letouny.{{doplňte zdroj}} Nicméně, v SSSR stále neexistoval typ, schopný zajistit obranu vzdušného prostoru země před moderními letouny případného protivníka a také umožňující získání zkušeností s proudovou technikou většímu počtu letců, který by bylo možné produkovat snadno a ve velkých sériích. |
Současně bylo třeba vyřešit problematiku výroby vlastního proudového letounu. V SSSR se intenzivně testoval německý [[Messerschmitt Me 262|Messerchmitt Me 262 „Schwalbe“]] a navzdory ne zcela pozitivnímu hodnocení bylo zpočátku požadováno jeho zavedení do sériové výroby. Naštěstí se radu lidových komisařů nakonec podařilo přesvědčit, že zahájení produkce technologicky poměrně náročného a v kontextu světového vývoje rychle zastarávajícího stroje by bylo pouze mrháním silami a prostředky, které při vynaložení do výzkumu a vývoje mohou brzy přinést dokonalejší letouny.{{doplňte zdroj}} Nicméně, v SSSR stále neexistoval typ, schopný zajistit obranu vzdušného prostoru země před moderními letouny případného protivníka a také umožňující získání zkušeností s proudovou technikou většímu počtu letců, který by bylo možné produkovat snadno a ve velkých sériích. |
||
== Vývoj == |
== Vývoj == |
||
Na počátku řešení nastalé situace byla náhoda. Konstruktéři závodu Jakovlev si všimli, že hmotnost německého motoru Jumo 004B (asi 740 kg) přibližně odpovídá sovětskému pístovému [[Klimov VK-107|Klimov VK-107A]] (u VK-107 je přitom nutno vedle hmotnosti suchého motoru uvažovat ještě i s hmotností vrtule, chladičů, provozních náplní — především několika desítek litrů chladicí kapaliny — a dalších), který se montoval do stíhacích letounů [[Jakovlev Jak-3|Jak-3U]]. Objevila se tedy poměrně jednoduchá možnost nahradit v osvědčeném stroji pístový motor proudovým a s minimálními změnami draku tak postavit letoun umožňující získat s minimálními náklady a v krátkém čase praktické zkušenosti s novým druhem pohonu, pro jehož sériovou výrobu bude využito mnoha již existujících výrobních přípravků. |
Na počátku řešení nastalé situace byla náhoda. Konstruktéři závodu Jakovlev si všimli, že hmotnost německého motoru Jumo 004B (asi 740 kg) přibližně odpovídá sovětskému pístovému [[Klimov VK-107|Klimov VK-107A]] (u VK-107 je přitom nutno vedle hmotnosti suchého motoru uvažovat ještě i s hmotností [[vrtule]], chladičů, provozních náplní — především několika desítek litrů chladicí kapaliny — a dalších), který se montoval do stíhacích letounů [[Jakovlev Jak-3|Jak-3U]]. Objevila se tedy poměrně jednoduchá možnost nahradit v osvědčeném stroji pístový motor proudovým a s minimálními změnami [[drak letadla|draku]] tak postavit letoun umožňující získat s minimálními náklady a v krátkém čase praktické zkušenosti s novým druhem pohonu, pro jehož sériovou výrobu bude využito mnoha již existujících výrobních přípravků. |
||
=== Konstrukční práce na letounu === |
=== Konstrukční práce na letounu === |
||
[[Soubor:Яковлев Як-15, Москва - музей Вадима Задорожного RP3419.jpg|thumb|Vstup vzduchu k motoru RD-10]] |
[[Soubor:Яковлев Як-15, Москва - музей Вадима Задорожного RP3419.jpg|thumb|Vstup vzduchu k motoru RD-10]] |
||
Konstrukční práce na letounu, prozatímně označovaném Jak–JUMO (Někdy se objevuje i označení Jak-3-JUMO), byly zahájeny 9. dubna 1945 pod vedením Jevgenije G. Adlera. Adlerovi pak pomáhal statik Šechtěr a konstruktéři Vigant, Šelepčikov a Makarov. Vývoj kontrolovali Jakovlevovi asistenti Kulagin a Kerber. Z původního |
Konstrukční práce na letounu, prozatímně označovaném Jak–JUMO (Někdy se objevuje i označení Jak-3-JUMO), byly zahájeny 9. dubna 1945 pod vedením Jevgenije G. Adlera. Adlerovi pak pomáhal statik Šechtěr a konstruktéři Vigant, Šelepčikov a Makarov. Vývoj kontrolovali Jakovlevovi asistenti Kulagin a Kerber. Z původního Jaku-3U bylo převzato křídlo, zadní část trupu, [[vodorovné ocasní plochy]], [[kokpit|pilotní kabina]] včetně přístrojů a ovládacích prvků, takřka kompletní elektrická instalace, atd. Nově byla navržena [[svislá ocasní plocha]] se zvětšenou [[Stabilizátor (letectví)|kýlovkou]] a [[Kormidlo|směrovkou]]. Vznikla zcela nová příď, s kostrou svařenou z ocelových trubek a s duralovým [[potah (letectví)|potahem]], s motorovým ložem pro Jumo 004B a prostorem pro lafetaci zbraní (výzbroj tvořily dva [[letecký kanón|kanóny]] BS-20 [[ráže]] 23 mm). Přední [[nosník]] křídla byl v oblasti [[centroplán]]u překonstruován do tvaru podkovy a vytvořil tak oblouk nad motorem. Protože výstupní tryska ústila zhruba na úrovni [[odtoková hrana|odtokové hrany]] křídla, spodek zadní části trupu kryly [[ocel]]ové plechy, chránící duralový potah před horkými spalinami. Z kořenů křídla zmizely chladiče oleje, které proudový motor nepotřeboval. Mimo původních nádrží paliva v křídle se objevily ještě dvě nové, větší v přídi a malá pomocná nad motorem. Jeden z prototypů (značený Jak-15-RD10, viz titulní fotografie v úvodu článku) byl vybaven podvozkem o malém rozchodu se závěsy v trupu a zatahovaným směrem ke koncům křídla, nicméně do série se dostal původní široký podvozek z Jaku 3U, zavěšený asi v polovině [[rozpětí křídel|rozpětí]] a zatahovaný směrem k trupu.<ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://avia.russian.ee/air/russia/yak-15.php |datum přístupu=2007-08-21 |url archivu=https://web.archive.org/web/20070801060302/http://avia.russian.ee/air/russia/yak-15.php |datum archivace=2007-08-01 |nedostupné=ano }}</ref> |
||
=== Letové testy === |
=== Letové testy === |
||
První motorová zkouška [[prototyp]]u se uskutečnila v říjnu [[1945]]. Prakticky ihned shořelo ostruhové kolo, přímo vystavené proudu horkých plynů z motoru, a po chvíli navzdory ochranným plátům ze žáruvzdorné oceli došlo k propálení duralové konstrukce spodní části trupu. Řešení se našlo v podobě izolační mezery, vytvořené mezi krycími ocelovými pláty a trupem. Ostruhové kolo s pneumatikou bylo nahrazeno malým ocelovým, které za pohybu po betonové ploše [[letiště]] vydávalo silný hukot a vytvářelo za letounem intenzivní stopu jisker, nicméně už neshořelo. |
První motorová zkouška [[prototyp]]u se uskutečnila v říjnu [[1945]]. Prakticky ihned shořelo ostruhové kolo, přímo vystavené proudu horkých plynů z motoru, a po chvíli navzdory ochranným plátům ze žáruvzdorné oceli došlo k propálení duralové konstrukce spodní části trupu. Řešení se našlo v podobě izolační mezery, vytvořené mezi krycími ocelovými pláty a trupem. Ostruhové kolo s pneumatikou bylo nahrazeno malým ocelovým, které za pohybu po betonové ploše [[letiště]] vydávalo silný hukot a vytvářelo za letounem intenzivní stopu jisker, nicméně už neshořelo. |
||
8. prosince [[1945]] byl dokončen druhý prototyp a již 13. prosince s ním zkušební pilot M. I. Ivanov zahájil provádění zkoušek pojíždění a krátkých „poskoků“. Velmi záhy byl ale stroj převezen do [[Aerodynamický tunel|aerodynamického tunelu]] T-101 ústavu [[CAGI]], kde proběhly rozsáhlé testy při vysokých rychlostech a velkých [[Úhel náběhu|úhlech náběhu]]. Během nich byl také zjištěn výrazný vliv změn tahu motoru na podélné vyvážení, což způsobovala koncepce Jaku, s výstupní tryskou umístěnou pod [[těžiště]]m letounu. |
Dne 8. prosince [[1945]] byl dokončen druhý prototyp a již 13. prosince s ním [[zkušební pilot]] M. I. Ivanov zahájil provádění zkoušek pojíždění a krátkých „poskoků“. Velmi záhy byl ale stroj převezen do [[Aerodynamický tunel|aerodynamického tunelu]] T-101 ústavu [[CAGI]], kde proběhly rozsáhlé testy při vysokých rychlostech a velkých [[Úhel náběhu|úhlech náběhu]]. Během nich byl také zjištěn výrazný vliv změn tahu motoru na podélné vyvážení, což způsobovala koncepce Jaku, s výstupní tryskou umístěnou pod [[těžiště]]m letounu. |
||
První vzlet Jaku-15 se uskutečnil dne 24. dubna [[1946]] ve 13 hodin 56 minut, v kabině seděl opět M. I. Ivanov. (Pouze o hodinu dříve poprvé vzlétl i prototyp dvoumotorového proudového stíhacího letounu [[MiG-9]].) Do ukončení zkoušek 22. června [[1946]] letoun prokázal, že při vzletové hmotnosti 2570 kg dosahuje u země rychlosti 770 km/h, ve výšce 5 000 m pak až 800 km/h. [[Dolet]] se 472 kg paliva dosahoval 575 km, do 5 000 m stroj vystoupal za 4,1 minuty. Od výšky 6 000 m začaly klesat otáčky motoru a s nimi i tah, proto nebylo možné splnit požadavky na [[dostup]] letounu. Ten činil pouze 10 000 m, namísto původně vypočtených 13 700 m. I tak ale bylo rozhodnuto o [[sériová výroba|sériové výrobě]] typu Jak-15 v závodě [[Tbilisi]], kde již předtím běžela produkce |
První vzlet Jaku-15 se uskutečnil dne 24. dubna [[1946]] ve 13 hodin 56 minut, v kabině seděl opět M. I. Ivanov. (Pouze o hodinu dříve poprvé vzlétl i prototyp dvoumotorového proudového stíhacího letounu [[MiG-9]].) Do ukončení zkoušek 22. června [[1946]] letoun prokázal, že při [[Maximální vzletová hmotnost|vzletové hmotnosti]] 2570 kg dosahuje u země rychlosti 770 km/h, ve výšce 5 000 m pak až 800 km/h. [[Dolet letadla|Dolet]] se 472 kg [[Letecké palivo|paliva]] dosahoval 575 km, do 5 000 m stroj vystoupal za 4,1 minuty. Od výšky 6 000 m začaly klesat otáčky motoru a s nimi i tah, proto nebylo možné splnit požadavky na [[dostup]] letounu. Ten činil pouze 10 000 m, namísto původně vypočtených 13 700 m. I tak ale bylo rozhodnuto o [[sériová výroba|sériové výrobě]] typu Jak-15 v závodě [[Tbilisi]], kde již předtím běžela produkce Jaku-3. Již na prvomájové přehlídce [[1. květen|1. května]] [[1947]] v [[Moskva|Moskvě]] nad hlavami diváků prolétla skupina padesáti Jaků-15 (spolu s dalšími padesáti [[MiG-9|MiGy-9]]) a do ukončení výroby v prosinci [[1947]] vzniklo celkem 280 kusů prvního proudového letounu, zařazeného do výzbroje Sovětského letectva. |
||
=== Hodnocení Jaku-15 === |
=== Hodnocení Jaku-15 === |
||
| Řádek 47: | Řádek 47: | ||
Sériové Jaky-15 obvykle nosily výzbroj tvořenou pouze jedním kanónem [[NS-23]], nebo létaly zcela bez výzbroje. Při vzletové hmotnosti 2 742 kg byla jejich maximální přípustná rychlost do výšky 3 150 m omezena na 700 km/h, výše pak [[Machovo číslo|Machovým číslem]] 0,68. Proudové motory RD-10 měly plánovanou životnost 25 hodin, nicméně v reálu vydržely nejvýše 17 hodin a piloty omezovala i možnost použití maximálního režimu motoru po dobu maximálně 10 minut. Vytrvalost letounu činila pouhých 20 – 25 minut. Do kabiny pronikal dým, vzniklý [[Pyrolýza|pyrolýzou]] [[kerosin]]u na horkých částech motoru, a dráždil oči letců navzdory ochranným brýlím. Proud výfukových plynů způsoboval silnou [[Eroze|erozi]] betonové plochy letiště a uvolněné kamínky poškozovaly [[Vodorovné ocasní plochy|vodorovnou ocasní plochu]], naopak v zimě zvířené krystalky ledu vytvářely na [[výškovka|výškovce]] silnou vrstvu námrazy, někdy omezující její pohyb. Zdaleka největším problémem byl ale malý [[dolet]]. |
Sériové Jaky-15 obvykle nosily výzbroj tvořenou pouze jedním kanónem [[NS-23]], nebo létaly zcela bez výzbroje. Při vzletové hmotnosti 2 742 kg byla jejich maximální přípustná rychlost do výšky 3 150 m omezena na 700 km/h, výše pak [[Machovo číslo|Machovým číslem]] 0,68. Proudové motory RD-10 měly plánovanou životnost 25 hodin, nicméně v reálu vydržely nejvýše 17 hodin a piloty omezovala i možnost použití maximálního režimu motoru po dobu maximálně 10 minut. Vytrvalost letounu činila pouhých 20 – 25 minut. Do kabiny pronikal dým, vzniklý [[Pyrolýza|pyrolýzou]] [[kerosin]]u na horkých částech motoru, a dráždil oči letců navzdory ochranným brýlím. Proud výfukových plynů způsoboval silnou [[Eroze|erozi]] betonové plochy letiště a uvolněné kamínky poškozovaly [[Vodorovné ocasní plochy|vodorovnou ocasní plochu]], naopak v zimě zvířené krystalky ledu vytvářely na [[výškovka|výškovce]] silnou vrstvu námrazy, někdy omezující její pohyb. Zdaleka největším problémem byl ale malý [[dolet]]. |
||
Z hlediska pilotáže mohli na Jaku-15 bez problémů létat i jen průměrně vycvičení piloti, kteří již zvládli |
Z hlediska pilotáže mohli na Jaku-15 bez problémů létat i jen průměrně vycvičení piloti, kteří již zvládli Jak-3. Protože úkoly protivzdušné obrany státu zajišťoval výkonnější a lépe vyzbrojený typ [[MiG-9]], přešly Jaky-15 k výcvikovým jednotkám a sloužily hlavně při přeškolování pilotů na proudovou techniku. Vznikl i jeden kus dvojmístné cvičné verze se sedadly za sebou. Letoun byl značen '''Jak-21''' a vyzbrojen pouze jedním kulometem [[UBS]] [[ráže]] 12,7 mm. |
||
Ještě v průběhu zkoušek na jaře 1947 bylo rozhodnuto o překonstruování Jaku-15 na letoun s příďovým podvozkem a vyšší kapacitou nádrží. Tak vznikl ''Jak-15U'', předchůdce typu [[Jak-17]], který se osvědčil zvláště ve dvojmístné cvičné verzi [[Jak-17|Jak-17UTI]]. |
Ještě v průběhu zkoušek na jaře 1947 bylo rozhodnuto o překonstruování Jaku-15 na letoun s příďovým podvozkem a vyšší kapacitou nádrží. Tak vznikl ''Jak-15U'', předchůdce typu [[Jak-17]], který se osvědčil zvláště ve dvojmístné cvičné verzi [[Jak-17|Jak-17UTI]]. |
||
| Řádek 57: | Řádek 57: | ||
== Varianty == |
== Varianty == |
||
=== Jak-15 === |
=== Jak-15 === |
||
* Jednomístný stíhací a cvičný letoun. |
* Jednomístný stíhací a [[cvičný letoun]]. |
||
=== Jak-21 === |
=== Jak-21 === |
||
| Řádek 67: | Řádek 67: | ||
== Technický popis letounu Jak-15 == |
== Technický popis letounu Jak-15 == |
||
[[File:Як-15 в полёте.jpg|thumb|Jak-15]] |
|||
Jak-15 byl jednomístný stíhací letoun se záďovým podvozkem, poháněný proudovým motorem RD-10. |
Jak-15 byl jednomístný stíhací letoun se záďovým podvozkem, poháněný proudovým motorem RD-10. |
||
Konstrukce letounu byla celokovová (V originále článku na anglické Wikipedii se objevuje informace o určitém podílu překližky na konstrukci křídla. Monografie o Jaku-15 ale hovoří o celokovové konstrukci, stejně jako kniha V. Němečka Vojenská letadla 4. Protože Jak-15 vznikl na základě Jaku-3U, který už byl důsledně celokovový, tato informace je pravděpodobnější.) |
Konstrukce letounu byla celokovová (V originále článku na anglické Wikipedii se objevuje informace o určitém podílu překližky na konstrukci křídla. Monografie o Jaku-15 ale hovoří o celokovové konstrukci, stejně jako kniha V. Němečka Vojenská letadla 4. Protože Jak-15 vznikl na základě Jaku-3U, který už byl důsledně celokovový, tato informace je pravděpodobnější.) |
||
=== Křídlo === |
=== Křídlo === |
||
|Křídlo letounu bylo přímé, dvojnosníkové, celokovové konstrukce. Na předním nosníku byly uchyceny hlavní podvozkové nohy, pneumaticky zatahované směrem k trupu a vybavené pneumatickými brzdami. V oblasti trupu byl hlavní nosník vytvarován do podkovy, tvořící oblouk nad motorem. Na pomocném nosníku byly uchyceny [[vztlakové klapky]] odštěpného typu a [[křidélka]] s duralovým potahem. V prostoru mezi nosníky se nacházely celkem čtyři [[Palivová nádrž|palivové nádrže]]. |
|||
=== Trup === |
=== Trup === |
||
Trup letadla měl příhradovou kostru svařenou z ocelových trubek, na kterou byly připevněny duralové podélníky. Potah trupu tvořily duralové plechy přinýtované ke kostře. Přední část pak byla duralová poloskořepina s motorovým ložem a lafetami zbraní. Ocasní plochy měly duralovou kostru i potah s výjimkou směrového kormidla, které ještě částečně krylo plátno. Ostruhové kolečko vyrobené z oceli (nemělo pneumatiku) se zatahovalo do zadní části trupu. Kabina pilota odpovídala typu Jak-3U, změnily se pouze ovládací prvky motoru a jeho příslušenství. Čelní štítek kabiny byl vytvarován z jednoho kusu [[Polymethylmethakrylát|organického skla]] a měl oblý tvar, (pozdější [[Jak-17|Jaky-17]] měly přední část štítku rovnou, opatřenou pancéřovým sklem). Překryt kabiny se odsouval vzad. |
|||
== Specifikace == |
== Specifikace == |
||
=== Technické údaje === |
=== Technické údaje === |
||
[[Soubor:Yakovlev Yak-15 3-view line drawing.svg|right| |
[[Soubor:Yakovlev Yak-15 3-view line drawing.svg|right|thumb|Jak-15]] |
||
[[File:Чертежи Як-15.jpg|thumb|Jak-15]] |
|||
* '''Osádka:''' 1 pilot |
* '''Osádka:''' 1 pilot |
||
* '''Rozpětí:''' 9,20 m |
* '''Rozpětí:''' 9,20 m |
||
| Řádek 97: | Řádek 99: | ||
=== Výzbroj === |
=== Výzbroj === |
||
* 2× |
* 2× kanón [[Nudelman-Suranov NS-23]] ráže 23 mm s 60 náboji na zbraň (některé letouny nesly pouze jeden kanón, případně létaly zcela bez výzbroje) |
||
== Odkazy == |
== Odkazy == |
||
Aktuální verze z 5. 6. 2024, 17:26
| Jak-15 | |
|---|---|
.jpg) Jak-15, Technické muzeum v Moskvě | |
| Určení | stíhací letoun |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | Jakovlev |
| První let | 24. dubna 1946 |
| Zařazeno | 1947 |
| Vyřazeno | počátek 50. let |
| Uživatel | Sovětské letectvo |
| Výroba | 1946-1947 |
| Vyrobeno kusů | 280 ks |
| Vyvinuto z typu | Jakovlev Jak-3 |
| Další vývoj | Jakovlev Jak-17 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jakovlev Jak-15 (rusky: Як-15, kód v rámci USAF/DOD: Type 2[1], v kódu NATO "Feather"[2]) byl jeden z prvních sovětských proudových stíhacích letounů. Představoval současně i nejlehčí proudový stíhací letoun v historii, který byl zaveden do služby. Konstrukčně vycházel ze svého pístového předchůdce Jaku-3U, od kterého převzal křídlo, záďový podvozek, zadní část trupu a ocasní plochy. Poháněn byl kopií německého motoru Junkers Jumo 004B, vyráběné v SSSR pod označením RD-10. Pohonná jednotka byla zabudována do přídě letounu, s výtokovou tryskou pod křídlem. Pilotům se zkušeností na letounech Jakovlevovy konstrukce s pístovými motory stroj umožnil snadný přechod na novou proudovou techniku.
První proudové motory v SSSR
První experimenty s proudovými motory se v SSSR uskutečnily na počátku 40. let 20. století v tehdejším Leningradu (dnes Petrohrad), konstrukční kanceláří Ljulka. Slibné testy motoru VDR-1 bohužel přerušilo napadení SSSR Německem a další válečné události.
Do začátku roku 1945 vývoj proudových letounů ve světě značně pokročil. Německo mělo v operační službě Messerschmitt Me 262 spolu s Aradem Ar 234, Velká Británie Gloster Meteor a připravoval se De Havilland Vampire, v USA létal Bell XP-59 a finišovaly práce na stroji Lockheed P-80. V SSSR museli konstatovat určité zaostávání, což vyústilo do zařazení výzkumu a vývoje proudových motorů a letounů mezi programy s nejvyšší prioritou. Jak Rudá armáda postupovala do centra Německa, objevovaly se nové podklady i vzorové kusy pokročilých konstrukcí proudových motorů, které byly převáženy v rámci válečné kořisti do SSSR, kde měly posloužit jako základ vlastních prací. Ještě před koncem války, 28. dubna 1945, byl vydán příkaz k zavedení sériové výroby německého proudového motoru Jumo 004B pod označením RD-10 v Kazani (práce vedl zpočátku V. J. Klimov, později N. D. Kuzněcov) a motoru BMW 003 jako RD-20 ve městě Ufa (S. D. Kolesov). Obě továrny zahájily produkci na počátku roku 1946.
Současně bylo třeba vyřešit problematiku výroby vlastního proudového letounu. V SSSR se intenzivně testoval německý Messerchmitt Me 262 „Schwalbe“ a navzdory ne zcela pozitivnímu hodnocení bylo zpočátku požadováno jeho zavedení do sériové výroby. Naštěstí se radu lidových komisařů nakonec podařilo přesvědčit, že zahájení produkce technologicky poměrně náročného a v kontextu světového vývoje rychle zastarávajícího stroje by bylo pouze mrháním silami a prostředky, které při vynaložení do výzkumu a vývoje mohou brzy přinést dokonalejší letouny.[zdroj?] Nicméně, v SSSR stále neexistoval typ, schopný zajistit obranu vzdušného prostoru země před moderními letouny případného protivníka a také umožňující získání zkušeností s proudovou technikou většímu počtu letců, který by bylo možné produkovat snadno a ve velkých sériích.
Vývoj
Na počátku řešení nastalé situace byla náhoda. Konstruktéři závodu Jakovlev si všimli, že hmotnost německého motoru Jumo 004B (asi 740 kg) přibližně odpovídá sovětskému pístovému Klimov VK-107A (u VK-107 je přitom nutno vedle hmotnosti suchého motoru uvažovat ještě i s hmotností vrtule, chladičů, provozních náplní — především několika desítek litrů chladicí kapaliny — a dalších), který se montoval do stíhacích letounů Jak-3U. Objevila se tedy poměrně jednoduchá možnost nahradit v osvědčeném stroji pístový motor proudovým a s minimálními změnami draku tak postavit letoun umožňující získat s minimálními náklady a v krátkém čase praktické zkušenosti s novým druhem pohonu, pro jehož sériovou výrobu bude využito mnoha již existujících výrobních přípravků.
Konstrukční práce na letounu
Konstrukční práce na letounu, prozatímně označovaném Jak–JUMO (Někdy se objevuje i označení Jak-3-JUMO), byly zahájeny 9. dubna 1945 pod vedením Jevgenije G. Adlera. Adlerovi pak pomáhal statik Šechtěr a konstruktéři Vigant, Šelepčikov a Makarov. Vývoj kontrolovali Jakovlevovi asistenti Kulagin a Kerber. Z původního Jaku-3U bylo převzato křídlo, zadní část trupu, vodorovné ocasní plochy, pilotní kabina včetně přístrojů a ovládacích prvků, takřka kompletní elektrická instalace, atd. Nově byla navržena svislá ocasní plocha se zvětšenou kýlovkou a směrovkou. Vznikla zcela nová příď, s kostrou svařenou z ocelových trubek a s duralovým potahem, s motorovým ložem pro Jumo 004B a prostorem pro lafetaci zbraní (výzbroj tvořily dva kanóny BS-20 ráže 23 mm). Přední nosník křídla byl v oblasti centroplánu překonstruován do tvaru podkovy a vytvořil tak oblouk nad motorem. Protože výstupní tryska ústila zhruba na úrovni odtokové hrany křídla, spodek zadní části trupu kryly ocelové plechy, chránící duralový potah před horkými spalinami. Z kořenů křídla zmizely chladiče oleje, které proudový motor nepotřeboval. Mimo původních nádrží paliva v křídle se objevily ještě dvě nové, větší v přídi a malá pomocná nad motorem. Jeden z prototypů (značený Jak-15-RD10, viz titulní fotografie v úvodu článku) byl vybaven podvozkem o malém rozchodu se závěsy v trupu a zatahovaným směrem ke koncům křídla, nicméně do série se dostal původní široký podvozek z Jaku 3U, zavěšený asi v polovině rozpětí a zatahovaný směrem k trupu.[3]
Letové testy
První motorová zkouška prototypu se uskutečnila v říjnu 1945. Prakticky ihned shořelo ostruhové kolo, přímo vystavené proudu horkých plynů z motoru, a po chvíli navzdory ochranným plátům ze žáruvzdorné oceli došlo k propálení duralové konstrukce spodní části trupu. Řešení se našlo v podobě izolační mezery, vytvořené mezi krycími ocelovými pláty a trupem. Ostruhové kolo s pneumatikou bylo nahrazeno malým ocelovým, které za pohybu po betonové ploše letiště vydávalo silný hukot a vytvářelo za letounem intenzivní stopu jisker, nicméně už neshořelo.
Dne 8. prosince 1945 byl dokončen druhý prototyp a již 13. prosince s ním zkušební pilot M. I. Ivanov zahájil provádění zkoušek pojíždění a krátkých „poskoků“. Velmi záhy byl ale stroj převezen do aerodynamického tunelu T-101 ústavu CAGI, kde proběhly rozsáhlé testy při vysokých rychlostech a velkých úhlech náběhu. Během nich byl také zjištěn výrazný vliv změn tahu motoru na podélné vyvážení, což způsobovala koncepce Jaku, s výstupní tryskou umístěnou pod těžištěm letounu.
První vzlet Jaku-15 se uskutečnil dne 24. dubna 1946 ve 13 hodin 56 minut, v kabině seděl opět M. I. Ivanov. (Pouze o hodinu dříve poprvé vzlétl i prototyp dvoumotorového proudového stíhacího letounu MiG-9.) Do ukončení zkoušek 22. června 1946 letoun prokázal, že při vzletové hmotnosti 2570 kg dosahuje u země rychlosti 770 km/h, ve výšce 5 000 m pak až 800 km/h. Dolet se 472 kg paliva dosahoval 575 km, do 5 000 m stroj vystoupal za 4,1 minuty. Od výšky 6 000 m začaly klesat otáčky motoru a s nimi i tah, proto nebylo možné splnit požadavky na dostup letounu. Ten činil pouze 10 000 m, namísto původně vypočtených 13 700 m. I tak ale bylo rozhodnuto o sériové výrobě typu Jak-15 v závodě Tbilisi, kde již předtím běžela produkce Jaku-3. Již na prvomájové přehlídce 1. května 1947 v Moskvě nad hlavami diváků prolétla skupina padesáti Jaků-15 (spolu s dalšími padesáti MiGy-9) a do ukončení výroby v prosinci 1947 vzniklo celkem 280 kusů prvního proudového letounu, zařazeného do výzbroje Sovětského letectva.
Hodnocení Jaku-15
Sériové Jaky-15 obvykle nosily výzbroj tvořenou pouze jedním kanónem NS-23, nebo létaly zcela bez výzbroje. Při vzletové hmotnosti 2 742 kg byla jejich maximální přípustná rychlost do výšky 3 150 m omezena na 700 km/h, výše pak Machovým číslem 0,68. Proudové motory RD-10 měly plánovanou životnost 25 hodin, nicméně v reálu vydržely nejvýše 17 hodin a piloty omezovala i možnost použití maximálního režimu motoru po dobu maximálně 10 minut. Vytrvalost letounu činila pouhých 20 – 25 minut. Do kabiny pronikal dým, vzniklý pyrolýzou kerosinu na horkých částech motoru, a dráždil oči letců navzdory ochranným brýlím. Proud výfukových plynů způsoboval silnou erozi betonové plochy letiště a uvolněné kamínky poškozovaly vodorovnou ocasní plochu, naopak v zimě zvířené krystalky ledu vytvářely na výškovce silnou vrstvu námrazy, někdy omezující její pohyb. Zdaleka největším problémem byl ale malý dolet.
Z hlediska pilotáže mohli na Jaku-15 bez problémů létat i jen průměrně vycvičení piloti, kteří již zvládli Jak-3. Protože úkoly protivzdušné obrany státu zajišťoval výkonnější a lépe vyzbrojený typ MiG-9, přešly Jaky-15 k výcvikovým jednotkám a sloužily hlavně při přeškolování pilotů na proudovou techniku. Vznikl i jeden kus dvojmístné cvičné verze se sedadly za sebou. Letoun byl značen Jak-21 a vyzbrojen pouze jedním kulometem UBS ráže 12,7 mm.
Ještě v průběhu zkoušek na jaře 1947 bylo rozhodnuto o překonstruování Jaku-15 na letoun s příďovým podvozkem a vyšší kapacitou nádrží. Tak vznikl Jak-15U, předchůdce typu Jak-17, který se osvědčil zvláště ve dvojmístné cvičné verzi Jak-17UTI.
Dochované exempláře
Do současnosti se zachoval pouze jediný Jak-15, vystavený v Muzeu OKB (konstrukční kanceláře) A. S. Jakovleva.
Varianty
Jak-15
- Jednomístný stíhací a cvičný letoun.
Jak-21
- Prototyp dvojmístné cvičné verze se sedadly za sebou.
Uživatelé
- Sovětský svaz
Sovětský svaz
Technický popis letounu Jak-15
Jak-15 byl jednomístný stíhací letoun se záďovým podvozkem, poháněný proudovým motorem RD-10. Konstrukce letounu byla celokovová (V originále článku na anglické Wikipedii se objevuje informace o určitém podílu překližky na konstrukci křídla. Monografie o Jaku-15 ale hovoří o celokovové konstrukci, stejně jako kniha V. Němečka Vojenská letadla 4. Protože Jak-15 vznikl na základě Jaku-3U, který už byl důsledně celokovový, tato informace je pravděpodobnější.)
Křídlo
|Křídlo letounu bylo přímé, dvojnosníkové, celokovové konstrukce. Na předním nosníku byly uchyceny hlavní podvozkové nohy, pneumaticky zatahované směrem k trupu a vybavené pneumatickými brzdami. V oblasti trupu byl hlavní nosník vytvarován do podkovy, tvořící oblouk nad motorem. Na pomocném nosníku byly uchyceny vztlakové klapky odštěpného typu a křidélka s duralovým potahem. V prostoru mezi nosníky se nacházely celkem čtyři palivové nádrže.
Trup
Trup letadla měl příhradovou kostru svařenou z ocelových trubek, na kterou byly připevněny duralové podélníky. Potah trupu tvořily duralové plechy přinýtované ke kostře. Přední část pak byla duralová poloskořepina s motorovým ložem a lafetami zbraní. Ocasní plochy měly duralovou kostru i potah s výjimkou směrového kormidla, které ještě částečně krylo plátno. Ostruhové kolečko vyrobené z oceli (nemělo pneumatiku) se zatahovalo do zadní části trupu. Kabina pilota odpovídala typu Jak-3U, změnily se pouze ovládací prvky motoru a jeho příslušenství. Čelní štítek kabiny byl vytvarován z jednoho kusu organického skla a měl oblý tvar, (pozdější Jaky-17 měly přední část štítku rovnou, opatřenou pancéřovým sklem). Překryt kabiny se odsouval vzad.
Specifikace
Technické údaje
- Osádka: 1 pilot
- Rozpětí: 9,20 m
- Délka: 8,70 m
- Výška: 2,27 m
- Nosná plocha: 14,85 m²
- Hmotnost prázdného stroje: 1852 kg
- Vzletová hmotnost : 2742 kg
- Pohonná jednotka: 1× proudový motor Tumanskij RD-10
- Tah pohonné jednotky: 8,9 kN
Výkony
- Maximální rychlost u země: 700 km/h
- Maximální rychlost ve výšce 5000 m: 786 km/h
- Cestovní rychlost: 689 km/h
- Dolet: 510 km
- Dostup: 13 350 m
Výzbroj
- 2× kanón Nudelman-Suranov NS-23 ráže 23 mm s 60 náboji na zbraň (některé letouny nesly pouze jeden kanón, případně létaly zcela bez výzbroje)
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Yakovlev Yak-15 na anglické Wikipedii.
- ↑ Parsch, Andreas and Aleksey V. Martynov. "Designations of Soviet and Russian Military Aircraft and Missiles." designation-systems.net, 2008. Retrieved: 19 August 2011
- ↑ Gordon 2002, p. 51
- ↑ Archivovaná kopie. avia.russian.ee [online]. [cit. 2007-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-01.
Literatura
- Krumbach J., Vraný J., Hurt Z.: Ilustrovaná historie letectví. Vydalo nakladatelství Naše vojsko v edici Triáda pod číslem 28-054-86, Praha, 1986.
- Němeček, V.: Vojenská letadla. Vydala tiskárna Naše vojsko pod číslem 28-001-79, Praha, 1979.
- GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 121.
- NĚMEČEK, Václav. Jakovlev Jak-15/21. Letectví a kosmonautika. Duben 1984, roč. LX, čís. 9, s. 30–32.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakovlev Jak-15 na Wikimedia Commons - http://www.airwar.ru/enc/fighter/yak15.html
- https://web.archive.org/web/20070801060302/http://avia.russian.ee/air/russia/yak-15.php
- Jak-15 Feather na military.cz Archivováno 8. 7. 2007 na Wayback Machine. (česky)
- Jakovlev Jak-15/21 Feather na forum.valka.cz - stručný popis s fotografiemi (česky)
- http://www.airwar.ru/enc/fighter/yak15.html (rusky)
- https://web.archive.org/web/20070801060302/http://avia.russian.ee/air/russia/yak-15.php (rusky)
- Kamufláže letounu Jak-15 Archivováno 11. 3. 2016 na Wayback Machine. (anglicky)
.jpg)
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/w/index.php |
