| Chlorid jodný | |
|---|---|
 Struktura chloridu jodného | |
 Láhev s chloridem jodným | |
| Obecné | |
| Systematický název | Chlorid jodný |
| Anglický název | Iodine monochloride |
| Německý název | Iodchlorid |
| Sumární vzorec | ICl |
| Vzhled | červenohnědá pevná látka |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 7790-99-0 |
| PubChem | 24640 |
| SMILES | ClI |
| InChI | InChI=1S/ClI/c1-2 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 162,35 g/mol |
| Teplota tání | 27,2 °C |
| Teplota varu | 97,4 °C (rozklad) |
| Hustota | 3,10 g/cm3 |
| Bezpečnost | |
 GHS05  GHS06  GHS07  GHS08 Nebezpečí[1] | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Chlorid jodný je interhalogen s chemickým vzorcem ICl, je to červenohnědá pevná látka, která taje blízko laboratorní teploty. ICl je silně polární a vystupuje jako zdroj iontu I+.
Vzniká přímou reakcí z prvků:
- I2 + Cl2 → 2 ICl
Při průchodu plynného chloru přes krystaly jodu pozorujeme hnědé páry ICl a získáváme taveninu ICl. Nadbytek chloru vede ke vzniku chloridu joditého, tato reakce je rovnovážná:
- ICl + Cl2 ↔ ICl3
Polymorfie
Známe dvě krystalové modifikace,[2] modifikace α-ICl je stabilní a má podobu rubínově červených jehlic s teplotou tání 27,2 °C, ty jsou tvořeny lomenými řetězci molekul ICl.[3]
β-ICl je metastabilní, získává se krystalizací ze silně podchlazených tavenin. Teplota tání této modifikace je 13,9 °C. Řetězce jsou v krystalech uspořádány jiným způsobem než v α modifikaci.[4]
Reakce a využití
ICl je velmi reaktivní, i když méně než ClF. Reaguje s většinou kovů, včetně ušlechtilých, ale nereaguje s borem, uhlíkem, kadmiem, olovem, molybdenem a wolframem.[5]
Je rozpustný v HF a HCl, s vodou reaguje za vzniku HCl a HI:
- 2 ICl + 2 H2O→ 2 HCl + 2 HI + O2
Využití nachází v organické syntéze.cit1 Může vystupovat jako zdroj elektrofilního jódu při syntéze aromatických jodidů. Také dokáže štěpit vazbu C-Si.
ICl dokáže halogenovat dvojnou vazbu v alkenech:
- RCH=CHR’ + ICl → RCH(I)-CH(Cl)R’
Pokud jsou tyto reakce prováděny v přítomnosti azidu sodného, získáme RCH(I)-CH(N3)R’.
Roztok ICl v kyselině octové se označuje jako Wijsův roztok a využívá se ke stanovení jodového čísla.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iodine monochloride na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Iodine monochloride. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GREENWOOD, NORMAN NEILL. Chemie prvků. Sv. 1.. 1. vyd. vyd. Praha: Informatorium 793 s., 1 příl s. ISBN 8085427389, ISBN 9788085427387. OCLC 320245801 S. 1014.
- ↑ BRISBOIS, Ronald G.; WANKE, Randall A.; STUBBS, Keith A. Iodine Monochloride. Příprava vydání John Wiley & Sons, Ltd.. Chichester: John Wiley & Sons, Ltd Dostupné online. ISBN 9780471936237, ISBN 9780470842898. DOI 10.1002/047084289x.ri014. (anglicky) DOI: 10.1002/047084289X.ri014.
- ↑ CARPENTER, G. B.; RICHARDS, S. M. The crystal structure of β-iodine monochloride. Acta Crystallographica. 1962-04-01, roč. 15, čís. 4, s. 360–364. Dostupné online [cit. 2019-06-06]. ISSN 0365-110X. DOI 10.1107/S0365110X62000882.
- ↑ GREENWOOD, NORMAN NEILL. Chemie prvků. Sv. 1.. 1. vyd. vyd. Praha: Informatorium 793 s., 1 příl s. ISBN 8085427389, ISBN 9788085427387. OCLC 320245801 S. 1016.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu chlorid jodný na Wikimedia Commons
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Chlorid_jodný |
