Úvodní stránka

Základem fungujícího vnitřního trhu EU, a tím i volného pohybu zboží, je zajištění volné a spravedlivé soutěže jednotlivých subjektů na trhu. Vedle snah soukromých společností o získání dominantního postavení na trhu EU jsou to především pokusy členských států o regulaci trhu či o ochranu vlastních výrobců před dovozy, které jsou překážkou spravedlivé soutěže. Zatímco překážky typu cel nebo daní z dovozu se již v EU podařilo téměř odbourat, řada dalších překážek stále přetrvává. Čelní místo mezi nimi zaujímají nejrůznější požadavky kladené na dovážené či vyvážené výrobky, jako jsou rozměry, složení, značení apod. 

Každý stát má velké množství požadavků na výrobky, jejichž cílem je např. ochrana spotřebitele nebo životního prostředí. Je-li výrobek uveden na trh pouze v jednom členském státě, stačí když vyhoví místním technickým normám a vše je v pořádku. Jakmile však má být distribuován do dalších zemí, mohou se objevit problémy. Požadavky na výrobek se často liší stát od státu a není samozřejmě nutné dodávat, že přizpůsobování výrobku rozdílným normám v různých zemích by bylo v lepším případě velmi nákladné, v horším případě tak náročné (např. administrativně), že  by mohlo úplně podnikatele od expanze na daný trh odradit. Vědět o těchto problémech a také jak jim čelit by proto mělo být důležitou součástí strategických úvah českých firem ohledně dovozu či vývozu výrobků. 

 

Dva způsoby řešení: harmonizace a vzájemné uznávání 

S rozdíly národních předpisů ohledně požadavků na výrobky a s problémy s tím spojenými se EU potýká již řadu let a v průběhu času se na tomto poli dospělo ke dvěma způsobům řešení. Prvním z nich je harmonizace (sjednocování) národních předpisů členských států EU pro jednotlivé druhy výrobků. To znamená, že členské státy se prostřednictvím orgánů Unie dohodly na kompromisním znění požadavků na jednotlivé výrobky a tyto společné normy pak platí shodně ve všech členských státech EU. Tento způsob na jedné straně zaručuje volný pohyb výrobků po unijním trhu a na druhé straně zaručuje vysokou míru ochrany (je používán zejména pro potenciálně nebezpečné či složité výrobky). V současnosti jsou takto harmonizovány technické požadavky např. na automobily, hračky, elektrické přístroje atd. 

Harmonizace technických požadavků sice odstraňuje překážky volnému pohybu zboží, nalezení nezbytných kompromisů mezi členskými státy však bývá často zdlouhavé. Navíc harmonizace nepokrývá všechny typy výrobků na trhu. Proto se vedle sjednocování technických požadavků uplatňuje také tzv. princip vzájemného uznávání. 

Princip vzájemného uznávání se aplikuje u výrobků, které nejsou na evropské úrovni harmonizovány,  či jsou pouze harmonizovány částečně. Tvoří tak druhý pilíř volného pohybu zboží na unijním trhu. 

Základním východiskem principu vzájemného uznávání je následující myšlenka: je—li zboží dobré pro spotřebitele jednoho členského státu (tj. odpovídá místním požadavkům), je dobré i pro spotřebitele z ostatních členských států a musí v nich být proto umožněn prodej tohoto zboží. Jinými slovy členské státy uznávají, že i když jsou výrobky vyrobené v souladu s jinými předpisy, normami nebo postupy, než jsou jejich vlastní, tyto v zásadě zaručují srovnatelnou míru bezpečnosti a nemohou jim tak odepřít přístup na svůj trh. Vedle členských států EU se princip vzájemného uznávání aplikuje i na členské státy Evropského hospodářského prostoru (tj. kromě členských států EU ještě Norsko, Lichtenštejnsko a Island) a Turecko. 

Z tohoto pravidla nicméně existuje jedna výjimka. Členský stát může omezit uvádění na trh zboží na základě tzv. naléhavých důvodů obecného zájmu, kterými mohou být např. ochrana zdraví, životního prostředí, kultury a průmyslového vlastnictví. Členský stát pak musí prokázat, že jeho vlastní vnitrostátní technická pravidla jsou nezbytná a přiměřená pro účely ochrany tohoto obecného (veřejného) zájmu. V takovém případě může členský stát požadovat, aby se na daný výrobek vztahovala i jeho technická pravidla a případně může rozhodnout o stažení výrobku z trhu nebo o zákazu jeho prodeje. 

Vzhledem k tomu, že princip vzájemného uznávání nebyl členskými státy uplatňován, bylo rozhodnuto o vypracování nařízení 764/2008, které tuto problematiku upravovalo.  

Na základě přezkumu, který probíhal v posledních letech, se však ukázalo, že uplatňování zásady vzájemného uznávání stále neprobíhalo vždy optimálně a mnohé podniky a vnitrostátní orgány stále nebyly dostatečně obeznámeny s principy této zásady. Často se stávalo, že pro podniky i odpovědné orgány bylo obtížné posoudit, zda lze pro určitý výrobek vzájemné uznávání uplatnit. Dále docházelo k tomu, že podniky a vnitrostátní orgány měly problém s prokazováním, že výrobek byl v souladu s právními předpisy uveden na trh v daném členském státě. Vnitrostátní orgány navíc měly často tendenci upřednostňovat vlastní pravidla (jelikož jsou dobře obeznámeni s jejich kulturním a historickým pozadím) a trvaly na jejich používání na úkor vzájemného uznávání. Společnosti rovněž nemohly jednoduše zpochybnit rozhodnutí, která bránilo přístupu na trh, což vytvářelo značnou právní nejistotu.  

Proto bylo rozhodnuto o vypracování nové právní úpravy, která stávající právní úpravu nahradila. Jedná se o nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/515 o vzájemném uznávání zboží uvedeného v souladu s právními předpisy na trh v jiném členském státě a o zrušení nařízení (ES) č. 764/2008. Nové nařízení o vzájemném uznávání, které vstoupilo v platnost 19. dubna 2020, má za cíl přispět k posílení právní jistoty podnikatelů, urychlení a zefektivnění posuzování zboží vnitrostátními orgány a zabránění diskriminace či skrytým omezením na jednotném trhu.  

 

Posuzování zboží  

Nové nařízení obsahuje podrobnou úpravu týkající se posuzování zboží.  

V případě, kdy orgán dozoru má v úmyslu posoudit zboží (čl. 5), aby zjistil, zda je dané zboží, nebo zboží daného druhu, uvedeno v souladu s právními předpisy na trh v jiném členském státě, musí neprodleně kontaktovat dotčeného podnikatele s informací, že má v úmyslu zahájit řízení, jehož účelem je zjištění, zda je dané zboží uvedeno v souladu s právními předpisy v jiném členském státě a zda jsou legitimní veřejné zájmy, na něž se vztahuje v ČR platné vnitrostátní technické pravidlo, náležitě chráněny. Daný orgán informuje hospodářský subjekt o posouzení, přičemž uvede, jakého konkrétního zboží se to týká, platné technické pravidlo a eventuálně postup předchozího schvalování. Rovněž jej informuje o možnosti předložit prohlášení pro vzájemné uznávání (čl. 4). Prohlášení o vzájemném uznávání má pomoci hospodářským subjektům prokázat, že jejich zboží bylo uvedeno na trh daného členského státu v souladu s jeho právní úpravou. 

V případě, že jej podnikatel předloží, orgán dozoru toto prohlášení uzná jako dostatečný důkaz k prokázání skutečnosti, že zboží bylo uvedeno na trh v jiném členském státě v souladu s jeho právními předpisy. Pokud prohlášení pro vzájemné uznávání předloženo není, může orgán dozoru požádat hospodářský subjekt o poskytnutí příslušné dokumentace a další podpůrné informace, jež jsou pro posouzení nezbytné. Hospodářský subjekt má lhůtu nejméně 15 pracovních dní pro její předložení. 

Orgán dozoru musí vzít v úvahu obsah protokolů o zkouškách nebo osvědčení vydaná akreditovaným subjektem posuzování shody, které hospodářský subjekt předloží v rámci posouzení. V případě, kdy orgán dozoru přijme správní rozhodnutí týkající se zboží, které posoudil, oznámí toto správní rozhodnutí do 20 pracovních dnů od jeho přijetí EK a ostatním členským státům prostřednictvím speciálního informačního a komunikačního systému pro dohled nad trhem (Information and Communication System for Market Surveillance, dále jen „ICSMS“), hospodářskému subjektu musí toto rozhodnutí oznámit neprodleně po jeho vydání.  

Správní rozhodnutí musí dle čl. 5 odst. 10 nařízení obsahovat dostatečně podrobné a náležité odůvodnění tak, aby bylo možno prokázat jeho slučitelnost se zásadou vzájemného uznávání a s požadavky nařízení. V nařízení v čl. 5 odst. 11 jsou uvedeny informace, které musí obsahovat správní rozhodnutí. Jedná se o informace, které většinou vyplývaly již z nařízení 764/2008.  

Správní rozhodnutí dle čl. 5 odst. 11 nařízení musí obsahovat: 

• odkaz na vnitrostátní technické pravidlo, ze kterého správní rozhodnutí vychází 

• důvody legitimního právního zájmu, jež opodstatňují uplatňování vnitrostátního technického pravidla, ze kterého správní rozhodnutí vychází 

• technické nebo vědecké důkazy, ke kterým orgán dozoru přihlédl včetně relevantních změn stavu techniky, k nimž došlo od vstupu vnitrostátního technického pravidla v platnost 

• shrnutí případných argumentů předložených hospodářským subjektem relevantních pro posuzování 

• důkazy, že správní rozhodnutí je vhodné pro dosažení sledovaného cíle a nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro jeho dosažení 

• možné právní prostředky ochrany dostupné podle vnitrostátního práva členského státu a lhůty pro jejich podání a povinnost uvést odkaz na možnost využít síť SOLVIT a postup podle článku 8 nařízení.   

Správní rozhodnutí nesmí nabýt účinnosti dříve, než je oznámeno hospodářskému subjektu. Orgán dozoru nese důkazní břemeno. Bude tedy na těchto orgánech, aby prokázaly, že úroveň ochrany oprávněného veřejného zájmu je ve státě původu nedostatečná, a že výrobek se musí přizpůsobit předpisům cílového státu. Tím se výrazně snižuje právní nejistota pro podnikatele. 

Dokud neobdrží hospodářský subjekt správní rozhodnutí o omezení nebo odepření přístupu dotčeného zboží na trh, může toto zboží na trh v členském státě dodávat. Během posuzování zboží je však možné dočasně pozastavit jeho dodávání na trh (čl. 6). V tomto případě je oznámení hospodářskému subjektu učiněno neprodleně.