Digitální služby prošly za posledních dvacet let neuvěřitelným rozvojem. Nové služby, jako jsou sociální sítě, online tržiště, obchody s aplikacemi a další online platformy, zásadně změnily to, jakým způsobem komunikujeme, nakupujeme nebo podnikáme. Přes nesporné výhody těchto služeb, které nám v mnoha ohledech ulehčují život, jsou tyto služby také zdrojem nových rizik a výzev. V reakci na ně vzniklo nařízení o digitálních službách, které v této oblasti nastavuje nová pravidla. V tomto článku vysvětlíme, kterých služeb se budou nové povinnosti týkat.
Nařízení o digitálních službách ukládá povinnosti tzv. zprostředkovatelským službám. Zjednodušeně řečeno jsou to služby, které propojují spotřebitele se zbožím, službami a obsahem – fungují tedy jako zprostředkovatelé. Jedná se o celé spektrum digitálních služeb, od služeb poskytujících síťovou infrastrukturu (poskytovatelé přístupu k internetu, registrátoři domén), přes webhosting až po online platformy, jako jsou sociální sítě nebo internetová tržiště.
Zprostředkovatelské služby podle nařízení o digitálních službách
Z právního pohledu můžeme zprostředkovatelské služby definovat jako podskupinu služeb informační společnosti. Konkrétně se jedná o tři typy služeb:
- služba „prostého přenosu“ (angl. mere conduit) spočívající v přenosu informací poskytovaných příjemcem služby v komunikační síti nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti;
- služba „ukládání do mezipaměti“ (angl. caching) spočívající v přenosu informací poskytovaných příjemcem služby v komunikační síti a zahrnující automatické dočasné přechodné ukládání informací, které slouží pouze pro co nejúčinnější následný přenos informací jiným příjemcům na jejich žádost;
- „hostingová“ služba spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby na jeho žádost.
O jaké služby jde v praxi?
Zprostředkovatelské služby zahrnují širokou škálu ekonomických činností, které probíhají online. Služby prostého přenosu zahrnují obecné kategorie služeb, jako jsou výměnné uzly internetu, bezdrátové přístupové body, virtuální soukromé sítě, služby a resolvery systému doménových jmen (DNS), registry názvů domén nejvyšší úrovně, registrátoři, certifikační orgány vydávající digitální certifikáty, internetová telefonie a jiné interpersonální komunikační služby. Příkladem zprostředkovatelských služeb ukládání do mezipaměti je pouhé poskytování sítí pro doručování obsahu, reverzní proxy služby nebo proxy služby k úpravě obsahu. Tyto služby zajišťují hladký a efektivní přenos informací poskytovaných na internetu. Mezi hostingové služby patří kategorie služeb, jako jsou cloud computing, webhosting, placené referenční služby nebo služby umožňující sdílení informací a obsahu online, včetně ukládání a sdílení souborů.
Podskupinou hostingových služeb jsou online platformy, které na žádost příjemce služby ukládají a veřejně šíří informace[1]. Mezi tyto služby můžeme zařadit sociální sítě, cestovní a ubytovací platformy, platformy sdílené ekonomiky, obchody s aplikacemi nebo online tržiště (angl. online marketplace). Protože v posledních letech velmi vrostl rozsah a význam těchto služeb, vztahuje se většina nových povinností právě na ně.
Jak jsou povinnosti rozděleny?
Zprostředkovatelské služby, které jsme výše představili, se liší svým významem, velikostí, ale také rizikovostí, pokud jde například o šíření nelegálního obsahu. Proto nařízení o digitálních službách povinnosti přizpůsobuje typu, velikosti a povaze dané služby tak, aby některé zbytečně nezatěžovalo, ale zároveň regulovalo největší a nejvýznamnější hráče na trhu.
Poskytovatelé služeb, které jsou mikro nebo malými podniky[2] mají z většiny povinností výjimku. Naopak velmi velké online platformy a velmi velké vyhledávače s průměrným měsíčním počtem aktivních uživatelů vyšším než 45 milionů (10 % obyvatel EU)[3] mají sadu dodatečných povinností. Pokud jde o typ služeb, nařízení stanovuje nejprve základní povinnosti pro všechny zprostředkovatelské služby, následně dodatečné povinnosti pro hostingové služby, a ještě další dodatečné povinnosti pro online platformy, včetně online tržišť.
Přehled nejdůležitějších povinností podle nařízení o digitálních službách a jejich rozdělení dle typu služby naleznete zde. Detailnější popis všech povinností jsme zpracovali v tomto článku.
Týkají se nové povinnosti jen služeb z EU?
Povinnosti z nařízení se vztahují na služby, které jsou poskytovány uživatelům v Evropské unii. Nezáleží tedy na tom, zda je poskytovatel z EU nebo ze třetí země – pokud poskytuje své služby EU, musí povinnosti plnit.[4] Cílem je, aby byli uživatelé v Unii stejně chráněni a měli stejná práva, ať už je poskytovatel služby odkudkoliv.
[1] Za veřejné šíření se považuje zpřístupňování informací na žádost příjemce služby, který informace poskytl, potenciálně neomezenému počtu třetích stran.
[2] Mikropodniky a malé podniky jsou definovány v Doporučení 2003/361/ES. Mikropodniky se rozumí podniky, které zaměstnávají méně než 10 osob a jejichž roční obrat a/nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 2 miliony EUR. Malé podniky vymezeny jako podniky, které zaměstnávají méně než 50 osob a jejichž roční obrat a/nebo bilanční suma roční rozvahy nepřesahuje 10 milionů EUR.
[3] Aktuální seznam určených velmi velkých online platforem a velmi velkých internetových vyhledávačů naleznete na webu Evropské komise.
[4] Poskytovatelé zprostředkovatelských služeb ze zemí mimo EU nově musí mít v EU právního zástupce.
| Zdroj dat | www.mpo.cz |
|---|---|
| Originál | mpo.cz/cz/podnikani/digitalni-ekonomika/narizeni-o-digitalnich-sluzbach-zprostredkovatelske-sluzby--... |
